he clearly did not know how to write that book nor how he could put it together. I love it.

Definitely helped me to understand what exactly was happening the corridas I went to in Madrid last month. Hemingway gets technical very fast - but the book is worth a read unless you already have a strong negative opinion on bullfighting without ever seeing one.

1/5 estrellas.
No sé si es que este libro no es para mí o si es que el momento que he escogido para leerlo no es el indicado. Y es muy frustrante, porque había leído a Hemingway antes y sus obras me gustan muchísimo pero Muerte en la Tarde como que mató muchos buenos sentimientos que tenía hacia él. Pero para gustos colores, así que estoy segura de que habra a quienes les parecerá una pasada este libro (que es más como una especie de reportaje). Me quedo con muchas ganas de más después de estas 400 y pico de páginas.

It's easy to be seduced by the power of spectacle and that feeling of responsibility we often have to prop up long-held cultural traditions. The history of bullfighting in Spain and other Spanish speaking countries is as rich as it is long; their greatest matadors are worshipped like saints and great efforts have been made to elevate the ritualistic slaughter of innocent animals to the level of respectable art.

There are passages that read beautifully. Hemingway captures the excitement of watching toreros brave the thin frontier that separates life from death very well. Considered as an abstraction, I find myself agreeing with Hemingway, the bullfight unfolds like the most gripping of tragic dramas, it's meaning is multi-layered and deep, it's significance profound, and every individual component is carefully managed so as to contribute fully to an inspired, holistic whole.

It's just that to consider it for what it really is, not as an abstraction but as essential 'motion and fact' (to borrow Hemingway's own words), all I see is the slow, hideous, ceremonial slaughter of an innocent animal. One bred solely for the purpose of human entertainment, brought to the ring against its own will, and whittled down by the matador's posse until any chance of a 'fair' contest has been effectively removed.

Read the book, it's highly informative. Just don't forget to ask yourself when you're finished:
'Are we still this primitive?'

Torear, es como soñar
(Da rileggere)

A treatise on bullfighting, Hemingway showcases his expertise, love, and passion for the sport by detailing every aspect. Not an overall stimulating book, but a deeply knowledgeable novel from a man extraordinarily passionate about the sport, and country, he loves.

La prohibición de las corridas de toros en Catalunya no fue una noticia que me desagradara especialmente. Me parece un acto retrógado, aunque por otra parte siempre he intuido que en ese espectáculo medieval hay una ciencia, una cultura más o menos interesante y, si uno es tan ignoto como yo en la materia, después de leer este libro sin duda mejorará su percepción a ese respecto.

Ahora bien, es cierto que hay partes pintorescas dónde dan ganas de otorgarle mejor valoración, pero también lo es que las páginas aburridas son multitud. Cuando se pone en plan guía turística resulta abominable, sus digresiones infinitas son plomizas y caprichosas, los ajustes de cuentas con otros escritores sobran todos, los juicios de valor a otras personas son de una acritud garbancera exagerada, cuando quiere describir al detalle los movimientos y las figuras que adoptan los toreros resulta anodindo, las reflexiones metafísicas de barra de bar y sus generaliaciones son simplonas y, más en general, en los últimos capítulos uno se siente como un toro (bravo o manos, eso da igual) con cuatro mil banderillas encima.

Y el editor tendría que haberse leído el libro antes de publicarlo. De haberlo ojeado, habría descubierto su imperiosa necesidad de sintentizarse más y reiterar menos. Habría hecho su trabajo, vaya. Obviamente no se gana el Nobel por emitir guías turísticas para americanos pijos y ociosos. Olvidemos que este libro existe.

Ernest Hemingway je můj oblíbený autor a kniha Smrt odpoledne je devátou knihou, kterou jsem od něj přečetl. Upřímně řečeno jsem se trochu obával, jak se mi kniha bude líbit, poněvadž tématem knihy jsou býčí zápasy. S tématem býčích zápasů jsem se už setkal u některých jeho knih, ale bylo to jen okrajově. V této knize jde do hloubky. Je vidět, že Hemingway rád navštěvoval býčí zápasy a dokonce bych řekl, že je miloval. Knihu lze zařadit do kategorie literatura faktu. V knize se dozvíme hodně informací o průběhu býčích západů, o chovu býků, seznámíme se s různými profesemi z této oblasti, např. matador, banderillero, picador aj., nahlédneme do historie býčích zápasů včetně nejvýznamnějších mužů, kteří se zapsali do historie býčích zápasů. CORRIDA nebo CORRIDA DE TOROS znamená v překladu španělský býčí zápas.

Myslím si, že tato kniha se nebude líbit všem čtenářům a určitě knihu nevyhledají čtenáři, kteří se neztotožňují a nesouhlasí s pořádáním býčích zápasů a považují to za něco hrozného, protože v jejích očích zcela zbytečně trpí zvířata - býci a koně, anebo čtenáři, které nezajímá toto téma. Matadoři při zápasech vždy zabijí býky a mnohdy jsou zraněni, anebo usmrceni také koně. Musím říci, že jsem se v knize dozvěděl hodně informací o celkovém průběhu těchto zápasů. V autorské poznámce Hemingway píše: "Tato kniha, Smrt odpoledne, nechce být ani historickou, ani vyčerpávající studií. Má to být jakýsi úvod do moderních španělských býčích zápasů, který se snaží tuto podívanou objasnit jak po stránce emocionální, tak praktické. Byla napsána proto, poněvadž takovéto objasnění zatím žádná španělská ani anglická kniha neposkytla." Býčí zápasy jsem nikdy na vlastní oči neviděl a myslím si, že by mne ani nelákaly a nenavštívil bych je. Když se nad tím zamyslím celkově, tak si myslím, že zvířata zbytečně trpí a zároveň také lidé jsou často zraněni, anebo přicházejí zbytečně o život. Býčí zápasy se uskutečňují ve Španělsku, v Mexiku a ve státech Jižní Ameriky, kde tyto zápasy považují za důležité, dalo by se říci národní sport, a rovněž je to obživa pro hodně lidí, kteří pracují v této branži.

V této knize se vyskytovaly také odbočky, např. rozhovor se starou paní, kde si povídali o býčích západech, ale nejenom o nich. Některé dialogy a příběhy byly úsměvné. Také se v knize dočteme o spisovatelských teoriích a kréd, které tvoří základ techniky psaní a filozofie jeho beletristických knih. Je zřejmé, že autor v této knize používá tzv. metodu ledovce, o jejímž principu se krátce rozepíše. Podle mě je kniha hodně podrobně zpracovaná. Hemingway ví, o čem píše, a pokud by chtěl, nepochybně by knihu dokázal rozšířit třeba o dalších 300 stran se všemi podrobnostmi a detaily. Hemingway naznačuje, co všechno v této knize není uvedeno a jaké množství informací a zážitků mohl do ní vložit. Je to autor, kterému by to nečinilo žádné problémy, ale pro mě to bylo dostačující až moc co se týče býčích zápasů. Pokud by se v knize vyskytovalo více vyprávění mimo býčí zápasy, tak bych to samozřejmě přivítal. Zajímavá je také pasáž o rozkoši ze zabíjení a také zamyšlení nad životem. Hemingway v závěru píše, že "tohle není žádná pořádná kniha, ale bylo zapotřebí několik věcí říct. Bylo zapotřebí říct několik konkrétních věcí." :)

Ač nejsem fanouškem býčích zápasů a nikdy jím nebudu a další knihy s tímto námětem číst rozhodně nebudu, oceňuji jeho poutavé vyprávění, jak se do toho vžil a vše čtenáři srozumitelným způsobem vysvětlil.

V knize se vyskytují Vysvětlivky slov, názvů a frází, užívaných při býčích zápasech, což určitě oceňuji, protože různých pojmů, které se v knize vyskytují, je velmi hodně. Vysvětlivky jsou hodně podrobné. V knize se vyskytují také reakce jednotlivců na regulérní španělské býčí zápasy, zhodnocení amerického matadora Sidneye Franklina a data, ve kterých se konají býčí zápasy v různých zemích.

Kniha má pěkný přebal a také se mi líbí grafické zpracování knihy. V Ediční poznámce je uvedeno, že první a jediné české vydání je z roku 1981. Tato kniha vychází z dotisku díla z roku 1982.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Je lehčí být od přírody statečný a hloupý, než mít vynikající inteligenci, a být přesto po všech stránkách statečný.

Lék na život neexistuje, madam. Nejúčinnější lék na všechna trápení je smrt, a tak uděláme nejlíp, když těch řečí necháme a půjdem ke stolu. Třeba se ještě dožijeme toho, že vědci všechny ty staré choroby sprovodí ze světa, a dočkáme se zániku veškeré morálky.

Próza je architektura, nikoli aranžérství, a baroko je už za námi. Když spisovatel vkládá vlastní úvahy, za které by jinak jako za eseje moc nedostal, do úst uměle vykonstruovaným postavám, jež se mu jako lidi v tománu vyplatí víc,, je možná dobrý obchodník, ale nevytvoří literaturu. Lidi v románu, nikoli obratně vytvořené postavy, musí vycházet ze spisovatelových asimilovaných zkušeností, z jeho poznatků, z jeho hlavy, z jeho srdce a ze všeho, co je on sám. Jestliže má štěstí, je seriózní a dostane je ze sebe celé, nebudou jednorozměrné a vydrží dlouho. Dobrý spisovatel by měl vědět takřka všechno. Samozřejmě že všechno vědět nemůže..

Největší emocionální přitažlivost býčích zápasů spočívá totiž v pocitu nesmrtelnosti, který zápasník během faeny zažívá a který vnuká i svým divákům. Vytváří umělecké dílo, ale zahrává si se smrtí, kterou k sobě vábí blíž a blíž, zahrává si se smrtí, jejímiž nositeli jsou, jak divák ví, býčí rohy; důkazem toho jsou ty mrtvoly koní na písku zakryté plachtovinou. Vnuká pocit, že je nesmrtelný, a člověk se na to dívá a dostává ten pocit i sám. Když pak mají ten pocit oba, podá o něm důkaz matador svým mečem.

Zjistil jsem, že když se člověk napije, je to skoro stejné, jako to bývalo. Vím, že se věci mění, ale je mi to jedno. Podle mě se mění všechno, ale jen ať se mění. Než se to změní příliš, nikdo z nás tu už nebude..

This is one of those books where you may go in and not get what you're expecting. It turns out that this feels like an *avant-garde* travel book from the 1930s. Sure, it describes bullfighting, and the big names of the time, and the recent development of the sport; but more than that, it becomes a exposition on the nature of artistry (for bullfighting is an art) and of writing itself. You will see the chapters twist toward a vignette--a memory of the War, a memory of his time in Spain--quickly and unexpectedly, as if the narration were suddenly thrown aside by the skillful sweep of a matador (or, more likely, by the bull). In this sense the memoir aspect anticipates A Moveable Feast.

More than anything, read it for Hemingway's pearls of wisdom, and for seeing him at his finest in the ring.

Again Hemingway soars. He captivatingly chronicles the history of bullfighting of Spain in the 1920's. He compares it to art and dance. Brutality, bravery, cowardice, performance, courage, gore and death. Hemingway frames his history of bullfighting in a running conversation with "an old woman". His intention, as a writer, appears to attempt to engage, intrigue and entertain her. He abandons the premise of the conversation late in the book and mourns the changes taking place in true art of the bullfight. The closing chapter he swept me off my feet with his words of visceral passion, perception and pure love of Spain. His words evidence the Hemingway Magic.

Whatever one's views on bullfighting—even the author himself admitted that it was more tragedy than sport—this book must be considered preeminent in its field. If I had to reduce my Hemingway collection to one, this is the book I'd keep. It's a reference work (complete with glossary) that reads like a novel, and there's even ninety-plus pages of black-and-white photographs at the end that tell a stark and unflinchingly realistic tale all their own.

Hemingway's reason for writing the book was as clear and simple as his writing:

"I was trying to write then...and I found the greatest difficulty...was to put down what really happened. The only place where you could see life and (violent) death now that the wars were over [the book, published in 1932, covers the decade of the 1920s] was in the bull ring. I was trying to learn to write, commencing with the simplest things, and one of the simplest and most fundamental is violent death."

"...to put down what really happened." This Hemingway does, and does brilliantly. Although he himself became an unabashed aficionado of the bullfights, he makes no attempt to glorify the practice and tells "what really happened" right down the line. Along the way, we learn all there is to know about the corrida: about the greats as well as the cowards; about how the bulls are selected; about how the fight itself is played out in three stages, or tercios; about technique. There is even advice for the first-time fan on where to sit, depending on what one wishes to watch for in particular. (Bring binoculars if you have them, but remember that it's impolite to focus them on anyone who's not sitting in one of the boxes—the girls in those seats consider being looked at a compliment!)

This book is not for the squeamish. It contains graphic descriptions of gorings, up to and including the more-than-occasional disemboweling of the spavined horses ridden by the picadors. (In one passage, Hemingway explains to a mythical Old Lady that the sawdust she saw coming out of one of the horses after a goring had been put there by a veterinarian to fill the void left by whatever missing organ the unfortunate animal had lost in a previous fight. Grim stuff.)

Death in the Afternoon is a classic, and well worth your time if you're at all interested in Hemingway and/or bullfighting. The only knock I can put on this book (this edition, at least) is the absence of an index; but that's not enough to keep me from giving it maximum points.

http://andalittlewine.blogspot.com/2012/01/book-1-of-52-death-in-afternoon.html

I didn't really have any expectations when Carol brought me Ernest Hemingway's Death in the Afternoon as an unabridged audiobook from the library. I love Hemingway: the terseness that, in Death... sometimes approaches self caricature; the depth of thought and conviction beneath the simplicity of the story; the richly textured world his characters inhabit.

I never realized that I love Hemingway's sense of humor. It may be that, in his other works I've read, the humor is overshadowed by his seriousness, by the great man trying to be great. I was prepared for Death... to be a book about bullfighting, but it's really a self- and critic-mocking books about life and performance, and where the two coincide to create art.

The highlight of the book for me revolves around the "old woman," a character that Hemingway creates in the midst of this 'non-fiction' book to stand in place of the bullfighting amateur to whom he may impart his wisdom on bulls, bullfights and bullfighters (and the various venereal disease to which they are prone). At her insistence, he weaves into his book on bullfighting, stories, digressions on art and literature (and the flaws of its critics), and his views on courage.

The most important lesson for us to take from the bullfight is the pride of the matador. A matador deserves to be applauded if he performs all parts of the bullfight honestly and to the best of his ability; we should not hold it against a matador if he is too fat to face the bull in a stately manner, nor if he is too slow of foot to make brilliant passes with the muleta. If he tries truly and passionately and sincerely then what he has done will always be "very fine."

And that is precisely what Hemingway has given us: a very fine book; a nonfiction that is equal parts American essay in the tradition of Emerson and Thoreau and travel writing; a meta(non?)fiction that deconstructs our criticism of its flaws even as they form; a novel through digression that presages works like Nabokov's Pale Fire. It's been quite a while since I enjoyed a book this much.