This is my least favorite Robbins novel. He’s set the bar pretty high so I hate giving it three stars but comparatively it’s just what it is. The story is entertaining but underdeveloped and the character who I was most intrigued by never got the resolution or explanation that I felt was sort of necessary. What’s the deal with the chrysanthemum? I’ve understood every other part of the story but I just felt like that was an idea that Robbins had in the beginning and never finished it or explained it. There was so much conflict and build up which should have been growing over generations and then it felt like he just wanted to focus on the three MIAs… I will admit though that Robbins is still an incredible writer and his prose and ideas are worth going over. I loved the themes of religion and the ambiguity of divinity. How to be content in your soul and spirituality. And wholeheartedly agree on the stance of maya (the materialist illusion of the world) being the main strife for humanity. I like the way he played with different worlds to present this topic of a cultural veil keeping us superficial and subdued. Anyways I’ve been rambling. Read the book if you want to!

I had a hard time finding this fun or funny and the plot was too convoluted. I think reading it, rather than listening to its accents and vernacular, would have helped slightly.

„Miho vypadala ohromeně. „Ale já – já se přece nemůžu vdát za jezevce...“
„Já nejsem jezevec. A kdo říká, že bys nemohla?“
Na chviličku se zamyslela. „No... vlastně nikdo.“ Pak přemýšlela ještě chvilku. „Ale nemůžu přece žít v lese jako zvíře.“
„Jasně, že můžeš.“
„Aha.“ Odmlčela se. „Takhle jsem se na to nikdy nedívala.“ (...)

„Čas běžel. Umění opustilo stěny jeskyně a proměnilo se v rituál. Rituál se proměnil v náboženství. Náboženství zplodilo vědu. Věda měla za následek průmysl. A jestli půjde průmysl dál svou dnešní nepromyšlenou a žravou cestou, dovede ty z nás, co budou mít kliku a jeho řádění přežijí, zase zpátky do jeskyně.“ (...)

„Žena se ušklíbla. „Není problém. Elvisák kamarád. Já zavolat Elvisák, Elvisák přijde sem. Není problém.“
„Jo, jasně,“ zamumlal Dickie, když jeho hostitelka odbíhala. Není problém. Pro tyhle Thajce není problém nic. S Laosany je to totéž. Ať z vás zrovna tahají peníze, nebo vám zachraňují život, nikdy to není problém. Mai pen rai. Není problém. Jak to, že jsou tihle lidi mnohem šťastnější a berou život mnohem uvolněněji než Zápaďané? Je to tím buddhismem? Uprostřed Bangkoku, uprostřed té neutuchající vřavy se prostě jenom usmívají a říkají „není problém“. Kdyby Jean-Paul Sartre byl Thajec, vypadal by existencialismus jako sitkom.“ (...)

„Koneckonců bychom si mohli jednoduše představit vtip; dlouhý vtip, který se vypráví pořád dokola s tak silným a tak cizím přízvukem, že ho nikdo nikdy úplně nepochopí. Ten vtip, to je, přátelé, život. Duše je pointa.“

„Milovali se tak rychle a zběsile a hlučně, že to připomínalo ilegální rychlostní závody.“

„Japonci věří, že Tanuki chrání před zlodějem, ale Tanuki je největší zloděj sám. Tanuki vždycky krade jídlo, krade saké, krade ženy.“
Taky mám pár takových kámošů, napadlo Thomase.“

„No jo, já vím,“ povzdechl si Kicune „Ta lidská pakáž. Ale už si s nimi možná nebudeme muset moc dlouho dělat starosti. Vypadá to, že se usilovně snaží o hromadnou sebevraždu.“
„No jo, globální harakiri. Jenže oni tomu tak neříkají.“
„Jasně že ne. Oni tomu říkají pokrok. Říkají tomu růst. Říkají tomu národní bezpečnost a energetická politika a spousta dalších pitomin, ale vždycky to začíná a končí tím samým. (…) Šimpanzi s buldozerama, opice s bombama.“

Dvacet let poté, co Robbins dopsal 'Vila Inkognito', svůj poslední román, já od něj dočetl svůj první (a opět podotknu jeho poslední) román (nutno dodat, že Hubené nohy jsem vlastnil a prodal a Invalidy mám pořád rozečtené a Zátiší s Datlem jsem poslouchal jako audio), opět příznačně, jdu tedy odzadu. Stejně jako je první věcí, co jsem od něj kdy četl, byla jeho poslední publikace, autobiografie, 'Tibetský broskvový koláč', mimochodem na Islandu, kde to, troufám si říct, nejspíš v češtině nikdo nečet. Zdá se, že s tímhle autorem mám úplně vše obráceně, kroužil jsem okolo něj roky a myslím, že to byly ty obálky jeho knih, co mě vždycky nakonec odradilo, jako kdybych snad měl číst Trnky-Brnky nebo něco (ne, že by se mi vyloženě nelíbily, ale jeho originální, americké, působí „seriózněji“). ____ Vila Inknognito se v první třetině soustředí na Tanukiho, japonskou mytologickou postavu, personifikaci psíka mývalovitého, poloboha, který tropí neplechu, rád lehává s ženskýma a nasává saké a občas sem tam i něco vážnějšího řeší s dopomocí svého lišáckého přítele, Kicuneho, rovněž mytologické japonské postavy, aby se po pozvolnějším a srozumitelnějším úvodu začala do příběhu míchat větší sorta reálnějších postav a příběh přeskakoval mezi Vietnamem, Laosem, a lidmi, kteří tak nějak zasahují do tohohle "inkognito" příběhu - mýty, filozofie, život, lidi, láska, válka a chléb s majonézou, v typické Robbinsově režii. ____ Tři vojáci, kteří zemřeli v akci během války ve Vietnamu (ale ve skutečnosti přežili) se rozhodli zakempit tam, kde se jim chtělo, aby se zde oddávali, v odříznuté komunitě, kam se lze dostat jen vrtulníkem, nebo po laně, duchovnímu zušlechťování, vaření drog a vlastně tak nějak asi tomu všemu, co jim „vyspělá civilizace“ tak nějak neumožňuje. Jiný život. Když je ale jeden chycen při pašování drog na hranici, vláda se začne o tenhle „cirkus“ zajímat. Druhá polovina knihy se nese proto v poněkud nudnějším tempu, kde se řeší, kdo kam utekl, zázemí, historie, Vietnam, teorie, Laos, Vila, armáda, lidi, co pátrají po lidech. Osobně jsem si nejvíc užíval části, kde byl Tanuki, nebo se mluvilo o něm. Asi bych tuhle knihu nedoporučil k seznámení s Robbinsem, ale spíš těm, kteří se počítají k jeho skalním fanouškům, co si chtějí doplnit sbírku a nebo alespoň těm, kteří ví, do čeho jdou.

Στη βιβλιοθήκη μου έχω τα περισσότερα από τα βιβλία του Τομ Ρόμπινς που έχουν κυκλοφορήσει στα ελληνικά (σκοπεύω να τσιμπήσω και τα υπόλοιπα κάποια στιγμή), ενώ το συγκεκριμένο παίζει να είναι από τα πρώτα δικά του που έχω αγοράσει, σχεδόν δέκα χρόνια πριν! Όμως, το πιστεύετε ή όχι, αυτή είναι η πρώτη μου επαφή με το έργο του συγγραφέα. Αρκετές φορές είχα φτάσει κοντά στο να διαβάσω κάτι δικό του, αλλά πάντα άλλαζα γνώμη, για τον έναν ή τον άλλο λόγο. Όμως προχθές το βράδυ έδειξα αποφασιστικότητα, άρπαξα το "Villa Incognito", και το ξεκίνησα. Μετά κόλλησα με τη γραφή και όλα πήραν τον δρόμο τους.

Λοιπόν, το βιβλίο αυτό είναι το τελευταίο μυθιστόρημα του Τομ Ρόμπινς (μέχρι το επόμενο ελπίζω, αν και πλέον έχει γεράσει ο άνθρωπος), και θεωρητικά ίσως το πιο αδύναμο, με βάση τις κριτικές δεξιά και αριστερά. Δεν μπορώ να το συγκρίνω με άλλα βιβλία του, γιατί όπως είπα αυτό είναι μόλις το πρώτο του που πιάνω στα χέρια μου, αλλά το "Villa Incognito" μου άρεσε πολύ. Ήταν κάτι το αρκετά διαφορετικό σε σχέση με τα βιβλία που έχω διαβάσει τον τελευταίο καιρό. Γέλασα, χαζογέλασα, πέρασα ιδιαίτερα ευχάριστα την ώρα μου, όσο και αν η πλοκή είχε τις σαχλές στιγμές της. Το θέμα είναι ότι μου άρεσε πάρα πολύ η γραφή, έτσι παιχνιδιάρικη και ανατρεπτική όπως ήταν, με έξυπνο και σε σημεία προκλητικό χιούμορ. Επίσης η ατμόσφαιρα της ιστορίας είναι φανταστική, πραγματικά μου έφτιαξε το κέφι.

Γενικά, δηλώνω πολύ ικανοποιημένος και σίγουρα ψυχαγωγημένος. Μπορεί συγκριτικά με άλλα βιβλία του συγγραφέα να πάσχει σε πλοκή και χαρακτήρες (δεν μπορώ να το ξέρω, αλλά με βάση τις κριτικές μάλλον ισχύει), όμως εγώ το κατευχαριστήθηκα. Η πλοκή μου κράτησε το ενδιαφέρον μέχρι το τέλος με όλες τις τρελές στιγμές της, οι χαρακτήρες αν μη τι άλλο είχαν την πλάκα τους (και ας μην δέθηκα με κανέναν), ενώ η γραφή μου χάρισε ιδιαίτερες εικόνες και πάμπολλα συναισθήματα, με όλα τα γλωσσικά παιχνίδια και τις μεταφορές του συγγραφέα. Οπότε το πρόσημο είναι οπωσδήποτε θετικό. Και θέλω να πιστεύω ότι μέχρι το τέλος της χρονιάς θα διαβάσω και άλλο βιβλίο του Τομ Ρόμπινς.

Her zamanki gibi, kısa vadede vurucu bir etki yapmaktan ziyade insanın ruhuna zamanla, ince ince işleyen bir Tom Robbins öyküsü. Yine de kurgunun aksayan kısımları mevcut. Robbins hem üslubu, hem de hayat görüşüyle en sevdiğim yazardır diyebilirim; bütün karakterlerini etten kemikten bir şekilde karşınızda duracak ve absürd olaylara verdikleri absürd tepkileri bile bayağı doğal karşılamanızı sağlayacak kadar ince tasvir etmesi bunda bir etken. Ancak Villa Meçhul'ün ortalarında Stubblefield, Foley ve Dickie'nin karakterlerine ve Laos'taki hallerine o kadar dalmış ki bu sefer... Kurgunun atmosferi ve temasından koparıyor sizi. Hikayeye hizmet etmeyen çokça olay ve tasvir bulmak mümkün. Genel olarak kurgu da  Parfümün Dansı veya  Ağaçkakan'daki zenginlikten uzak.

Yine de en huzurlu ve sıcak finallerinden birini yazmış, okuduğunuz şeyin nihayetinde bir yetişkin masalı olduğunu hissettiriyor ve aksaklıkları biraz da olsa tolere etmenizi sağlıyor. Zaten Robbins, genel olarak kitaplarında finale doğru öyle güzel şeyler yapıyor ki metnin başı veya ortalarındaki negatif yoğunluğu üzerinizden atarak bitiriyorsunuz. Villa Meçhul'de de öyle. Ek olarak, 11 Eylül'ün ve internetin var olduğu çağda geçen bir Robbins metni okumayı sevdim. İster istemez 68 kuşağıyla ilişkilendirilen bir yazarın modern çağları ufak ufak da olsa nasıl yorumladığını görmek güzel çünkü.

2.5'tan 3 verdim.

Bu, kendisinin şimdilik son romanı bu arada (2003). Bundan sonra yazdığı, çeşitli denemelerinin derlemesi olan Geriye Uçan Yaban Ördekleri (2005), çocuk kitabı B, Bira (2009) ve otobiyografisi Tibet Şeftali Turtası (2014) daha farklı türleri kapsıyor.

After a stunning frame, built on Japanese folklore, the author throws away all he's built by a number of throughly uninteresting story lines, not in the least matching the wonders of the intro. What a short story it could have been, would have been, should have been.

Io per Tom Robbins avrò sempre un grande rispetto: a differenza di tanti altri autori è sempre stato capace di bilanciare gli aspetti più satirici della sua opera con quelli più fantastici, creando probabilmente la cosa più vicina possibile al realismo magico all'interno della cultura pop americana.
E oggettivamente anche stavolta non si spreca: animali (e quali animali!) trasformati in divinità bizzarre, curiosi usi di semi di crisantemi e il mondo del circo da una parte, critiche al militarismo (con l'11/9 sullo sfondo), un certo antiproibizionismo radicale e la solita critica all'american way of life dall'altra.
Tutto bene? No.
C'è che dopo tanti libri sembra di leggere qualcosa creato con un generatore automatico di tomrobbins: ancora un semi-guru che filosofeggia, ancora figure femminili da fantasia adolescenziale che sono intelligente e sensibili (ma pure monodimensionali) e - sopratutto- hanno sempre voglia di scopare e con gran gusto (diciamolo: i personaggi femminili praticamente intercambiabili - tranne "cowgirls", ma li non vale.... - sono il grande difetto di Robbins, che se leggi uno o due romanzi quasi non ci fai caso, ma se li leggi tutti...) ma stavolta con una trama più debole, che non vola alto come in passato.
Insomma: se si è fan è sempre un divertimento, ma stavolta meno.

There was absolutely no story in this book. It's READY for a story, the intro story is awesome, but then it stops and it introduces the modern characters and sets the scene. The scene, a character has been caught transporting opium, from there you get a background story of all the characters, their sex lives, hobbies, education, everything. You get the full backstory of a circus, a town, everything. Then, within the last 15 or so pages, each character does one thing. One guy eats a sandwich and has sex, one guy just leaves his house, the main chick has sex, makes a phone call, then disappears.
I appreciate his style, his language, his silly metaphors and goofy voice, all of that... i just wanted to read a story here.
It was interesting enough, the scenery and backstory, to get 3 stars, although that's the more temptation for me to give it two for him dropping the ball so bad.

Holly Laycock (Tin House Marketing Intern): I started Villa Incognito by Tom Robbins after I finished In Cold Blood, and it is just the break from reality that I needed. Tom Robbins’ whimsical world of tanukis and American MIAs at times leaves me scratching my head, enough that I sometimes am not in the mood for it. However, it is the perfect book to get me out of my head, away from my troubles, and when I need a good belly laugh, I read the scattered poetry throughout:

“Meet me in Cognito, baby,
We’ll soon leave our pasts behind us.
The present is always a mystery,

As the future never fails to remind us.
(Those who travel in Cognito
—Their very lives can depend on a hunch.
They eat intuition for breakfast
And sip cold paranoia for lunch.)”

No matter how unlikely the concept of this book, the sheer command Robbins has over language boggles my mind, and I’m intrigued as to how he will tie these separate narratives together. The quote on the front cover says it all: “Impossibly imaginative.”

This is my first Tom Robbins book and it just wasn’t my cup of tea. I thought it was pretentious and not as clever as it was trying to be; and I failed to connect to any of the characters. Still, I know this author is a favorite, so I’ll try another of his books one day.

I did it all for Tanuki:
n  n

Πως καταφέρνει αυτός ο Robbins να μιλάει για τα πάντα μέσα από μια τόσο ευφάνταστη, παιχνιδιάρικη, ερωτιάρικη και περιπετειώδη ιστορία, δεν το έχω καταλάβει ακόμα. Αλλά γουστάρω πολύ!