Rok se s rokem sešel a Palivo se opět usadil do záchodové komnaty s Hemingwajem v ruce. Nebyla to dobrá podívaná, a to v žádném slova smyslu. Příště bych šel raději do války nebo na lekci tanga.

Thomas Hudson je malíř, který žije na ostrově, kam za ním přijedou tři synové. Je tu ještě několik dalších postav, ale to je naprosto jedno, protože celá tato pasáž se točí kolem polodementních, naprosto neuvěřitelných dialogů, které nikdy žádné lidské bytosti na světě nevedly. Do toho Hemingway neustále vypisuje jméno hlavní postavy v celé délce, takže jestli někdy potkám "muže, jehož jméno je Thomas Hudson," tak přísahám bůh, že mu bez varování utrhnu hlavu holýma rukama.

Že Hemingwajovi šplouchalo na maják pak už není vidno jen v dialozích, ale i maličkostech, páč já nevím, jestli je ok titulovat sedmnáctiletýho syna "pucku," a heterosexuálnímu kamarádovi říkat "nepůjdeme do hajan?"

Vítěz je u mě ovšem přirovnání hodno mistra literárního smyku Kavčiaka, a to tato následující perla:

"Postavu těla měl jako boxer střední váhy, který trochu ztloustl, ale jak tam tak pohodlně ležel, v pozici, v níž člověk, který není v dobré kondici, nevypadá dobře, vypadal jako člověk v dobré pozici."

Tyhle věci samozřejmě nejsou moc důležitý, ale když právě toto tvoří výplň mezi dialogy, pak je to blbý. To věděl i Hemingway, tak knihu přesunul na Kubu, kde se Thomas Hudson nalejvá znovu - hned prvních dvacet stran si povídá s kočkama na lodi, tak to jsem už otáčel oči navrch hlavy, ale říkal jsem si, tak třeba už konečně s tím debilem nechce nikdo mluvit, ale ono ne, jen co přijde do baru, sedne si za šlapkou a dialogové peklo začíná nanovo, kdy ani vzpomínky na těžbu wolframu v Hong-Kongu nejsou na škodu. Závěrečný hon na ponorku už ani nehodnotím, protože jsem kvůli krvi v očích pořádně neviděl na stránky.

S přehledem v TOP 10 nejhorších věcí co jsem kdy v životě četl.

“Esperava poder entender-se a sós com a sua dor, não sabendo, porém, que com a dor ninguém se entende. Cura-a morte, adormentam-na ou anestesiam-na várias coisas. Supõem-se também que o tempo a cura. Mas se a cura não está só na morte, o mais provável é não se tratar de uma dor autêntica.”

After this second reading, some 11 years following the first, my opinion of Islands in the Stream remains unchanged. I still have the feeling that the final step in Hemingway’s writing process, the cutting, honing, and polishing that is so evident in the books that were published during his lifetime, has been omitted from this novel. However, a Hemingway novel is still a Hemingway novel, and the immersion into his attitudes towards life brings forth certain elements of life that are constant and true.

First Reading, January 2012…

As a Hemingway fan, there is a lot to like and enjoy about this book. For instance, we’re lucky that it is here in the first place. Being the first of the posthumously published works, Hemingway had no intention of publishing it himself, but here it is. Islands in the Stream is filled with lines that could only come from Hemingway. Filled with his crisp style of writing that leaves so much to the imagination that the story transforms into truth in the minds of his readers.

The problem with Islands in the Stream is that Hemingway, presumably, had no intention of publishing it, at lease in its present form. There is simply too much between the covers. Consider that Islands in the Stream and For Whom the Bell Tolls both have about 450 pages. Now consider that For Whom the Bell Tolls addresses virtually every aspect of the Spanish Civil War, from its effects on the Spanish people to the war’s meaning on an international stage. At best, Islands in the Stream covers the tragic relationship that Hemingway had with his sons and supports this tragedy with page after page of symbolic depictions of his failings as a father. As it presently sits, this book is Hemingway’s iceberg, still attached to the glacier, and waiting for a Hemingway that will never exist to carve it into the story that it was intended to be.