Eric-Emmanuel Schmitt jest znany szerszemu gronu czytelników jako autor książki "Oskar i Pani Róża". Ja nie miałem dotąd do czynienia z tym autorem, a zdecydowałem się sięgnąć po ten zbiór z uwagi na drugi w kolejności utwór pod tytułem "Gość". Już na samym początku zaskoczyła mnie forma bo zamiar spodziewanej prozy zastałem formę raczej mało popularną i stanowiąca ponoć w przypadku Schmitta swego rodzaju eksperyment, to znaczy dramat.
Zastosowana w "Intrygantkach" forma nie przypadkiem jest raczej rzadkością jeśli chodzi o literaturę jako że jest trudno przyswajalna, przynajmniej jeśli chodzi o moją osobę. Mimo tych trudności w odbiorze warto sięgnąć po tą książkę z uwagi na to, że zebrane tu utwory dają dużo myślenia na temat miejsca człowieka w świecie i jego relacji z nim. Pewnie każdy czytelnik będzie miał inne przemyślenia po lekturze i wyciągnie osobiste wnioski, aczkolwiek warte zaznaczenia jest że trudno potraktować to co tu znajdziemy powierzchownie. Już sam dobór bohaterów poszczególnych sztuk wpływa na wyobraźnię. Spotykamy tu pośród całej gamy postaci między innymi Don Juana i Freuda. Nie będę tu pisał o tym w jakiej konstelacji się pojawiają i jak potoczą się ich losy bo niestety jest zbyt wiele interpretacji na które w międzyczasie trafiłem w opiniach o "Intrygantkach". Napiszę natomiast po krótce o tym z czym mnie zostawił autor po lekturze.
Przechodząc do sedna, Eric-Emmanuel Schmitt utwierdził mnie jeszcze bardziej w moich wywrotowych zapędach jeśli chodzi o nieomylność wielkich umysłów w tworzeniu swoich teorii. Tak właśnie dzieje się z Freudem i jego psychoanalizą, który "wysiada" , traci rezon i momentami zachowuje się jak bezradnie dziecko, kiedy traci kontrolę nad sytuacją i pozwala przejąć inicjatywę tajemniczemu gościowi. To co do tej pory wydawało się tak bardzo logiczne i nie do podważenia nagle staje się pełną niepewności, wypaczeń i osobistych deficytów zapchanych teorią aby w ten sposób sztucznie pozbyć się lęku i cierpienia. Nie inaczej dzieje się w przypadku stereotypowego postrzegania ludzi w relacjach interpersonalnych. Pozory mogą mylić a rozum, który w przypadku takiego Freuda jest nadmiarowy, tak w historii z Don Juanem i niewiastami aż prosi się o zrównoważenie dla stojących na drugim biegunie "porywów serca". Ani emocje ani rozum nie są w stanie funkcjonować jedno bez drugiego i tak naprawdę zasada złotego środka nabiera tu jeszcze mocniej znaczenia. Ponadto, po lekturze "Intrygantek" człowiek nabiera dystansu do tego czym jest karmiony od dziecka, do schematów, praw oczywistych, systemów i reguł, które tak naprawdę chronią przed światem i relacją z drugim człowiekiem. Są wytworem ludzi uciekających przed życiem w świat bądź to uniesień emocjonalnych, bądź intelektualnych, suchych rozważań.
Eric-Emmanuel Schmitt z pewnością nie trafi do każdego ze swoimi rozważeniami natury filozoficznej, ale przecież trudno oczekiwać od filozofii, że będzie łatwa i przyjemna. Ona wręcz musi być ciężka i niejednoznaczna, budząca często opór i ból głowy, ale jeżeli należycie do tych którzy nie idą na łatwiznę to polecam sięgnąć po tego autora, bo może to być fajne doświadczenie. Ja z pewnością dam mu jeszcze szansę i w swoim czasie napiszę o tym kilka słów.
"Липсата на апетит, това е може би най-лошата от злините. Да се родиш преситен, да получиш хапката си преди да си поискал, да харчиш пари преди да си спечелил... Всичко това не помага много да си борбен. За нас, дето сме тръгнали от нищо, светът става по-апетитен, защото е пълен с неща, които ние нямаме. Животът е хубав, защото е малко над нашите възможности и средства"
"Повече време си прекарал да си почиваш от проявите си на гений, отколкото да се проявяваш като такъв"
"Смелостта! Смелостта да се ангажираш, да се довериш. Смелостта да не си мъж от сънищата, а действителен мъж. Знаете ли какво представлява интимността? Нищо друго освен усещането за собствените си предели. Трябва да забулиш в траур потентността и да покажеш този никакъв мъж, без да свеждаш поглед. Вие винаги сте избягвал интимността, за да не се сблъскате със собствените си предели"
Nachdem die Nazis Österreich besetzt haben, versucht Anna, ihren Vater, Sigmund Freud, zur Flucht zu bewegen. Für ihr freches Mundwerk wird sie von der Gestapo mitgenommen. Freud gerät in Panik. Da erscheint plötzlich ein merkwürdiger Besuch. Handelt es sich etwa um Gott? Die Idee, den Atheisten Freud mit Gott debattieren zu lassen, ist spannend. Die Darstellung Gottes ist theologisch nicht so stimmig. Dafür bleibt dann auch offen, ob es sich tatsächlich um Gott handelt, um den Teufel oder um einen entlaufenen Patienten aus der Nervenheilanstalt. Originell.
Le Visiteur m'a bouleversé, cette pièce de théâtre philosophique est incroyablement bien écrite et mène un débat sur l'existence de Dieu quand le monde traverse le pire de son Histoire. J'ai aussi adoré La Nuit de Valognes qui est une réécriture de Don Juan, on assiste à son procès et on découvre la seule personne qu'il arrivera finalement à aimer. J'ai trouvé cette pièce très belle, touchante même.
ღმერთმანი! ნამდვილად არ მოველოდი იმას რაც მივიღე...
ანა: (ისევ გაოცემული). მამა, როცა ადამიანები ვიძინებთ, სად მივდივართ? აი, მაშინ, სადა ვართ, როცა ვერაფერს ვხედავთ, როცა სიზმარშიც არ ვართ, სად დავეხეტებით? (ჩუმად) მამა, აბა წარმოიდგინე, უცებ თვალი რომ გავახილოთ და მივხვდეთ, რომ ვენა, ეს ოთახი, შენი მაგიდა, კედლები… და ისინიც კი… ყველაფერი მხოლოდ სიზმარში იყო, მაშინ რეალურად სად ვიცხოვრებდით?! ფროიდი: სულ არ გაზრდილხარ, ჩემო პატარავ, ისევ ბავშვი ხარ. ბავშვები კი თავისდაუნებურად ფილოსოფოსები არიან, რადგან გამუდმებით კითხვები ებადებათ. ანა: დიდები? ფროიდი: დიდები თავისდაუნებურად იდიოტები არიან, რადგან ამ კითხვებს პასუხობენ.
სხვა მრავალი ჭირიც იქნება, თუმცა ყველა მათგანის სათავე ერთი და იგივე ამპარტავნობის ვირუსია, შენც ეს გიშლის ხელს, ჩემი გწამდეს! არასოდეს ადამიანური ამპარტავნება ასე შორს არ წასულა. ადრე მხოლოდ უნდობლობას უცხადებდა ღმერთს, დღეს კი მისი ადგილი დაიკავა. ადამანში არის ღვთიური ნაწილიც. სწორე ის უბიძგებს მას, უარყოს ღმერთი. თქვენ ხომ მცირედით არ კმაყოფილდებით. თქვენ ყველაფერს ხაზი გადუსვით, გამოაცხადეთ, რომ სამყარო სხვა არაფერია, თუ არა შემთხვევითობის ნაყოფი, მოლეკულების მყარი კავშირი! და რადგან ღმერთი აღარ გყავთ, თავად გახდით სამყაროს მბრძანებლები. ამ ქვეყნის ბატონები!… ადამიანს ეს სიგიჟე არასოდეს ისე არ ავარდნია თავში, როგორც ამ საუკუნეში. ბუნების ბრძანებლები დააბინძურებთ მიწას და შავი რღუბლებით დაფარავთ ზეცას. მატერიის მბრძანებლები მსოფლიოს შეაზანზარებთ! პოლიტიკის მბრძანებლები ტოტალიტარიზმს შექმნით! ცხოვრების მბრძანებლები კატალოგით აირჩევთ შვილებს! სხეულის მბრძანებლებს სიკვდილი და ავადმყოფობა ისე შეგაშინებთ, რომ თანახმა იქნებით, ნებისმიერ ფასად იარსებოთ, იციცხლოთ და არა იცხოვროთ. წამლებით გაბრუელბულები სათბურში გამოყვანილ ბოსტნეულს დაემსგავსებით. მორალის მბრძანებლები გადაწყვეტთ, რომ კანონები ადამიანებმა გამოიგონეს, და რადგან ყველაფერს ერთი ფასი ექნება, აღარაფერს ექნება ფასი! მაშინ ფული გახდება ერთადერთი ჭეშმარიტი ღმერთი, რომელსაც ქალაქში ყველგან ტაძრებს აუგებენ და ამ უღმერთობაში მთელი სამყარო ფიქრის უნარს დაკარგავს.
ფროიდი: (დაჟინებით უყურებს) საკმარისია, თემიდან ნუღარ გადაუხვევთ. რატომ მოხვედით ჩემთან? უცნობი: (მკაცრად) თქვენს მოსაქცევად ნამდვილად არა. ფრიოდი: აბა რისთვის? უცნობი: მოწყენილობის გამო მოვედი ფროიდი: მეხუმრებით… უცნობი: ზედაპირულ ახსნა-განმარტებებს უფრთხილდით, ხშირად სიმართლეს გვეუბნებიან. (პაუზა. პროვოკაციული ტონით) არა, მოწყენილობის კი არა, სიძულვილის გამო მოვედი. თქვენზე ვარ გაბრაზებული. ფროიდი: რატომ? უცნობი: (ოსკარ უაილდის დენდის მსგავსად) იმიტომ, რომ ადამიანები ხართ, იმიტომ, რომ სულელები ხართ, იმიტომ, რომ შეზღუდულები და ჭკუასუსტები ხართ! გგონიათ, რომ ღმერთად ყოფნა საოცნებო ხვედრია. (ჯდება, ფეხს ფეხზე ელეგანტურად გადაიდებს) მე მაქვს ყველაფერი. მე ვარ ყველაფერი, მე ვიცი ყველაფერი. რა არის ამქვეყნად ისეთი, რომ ვინატრო და ვერ ავისრულო? არაფერი, გარდა ერთისა… დასასრულისა! იმიტომ, რომ მე არა მაქვს სასრული… ჩემს იქეთ არც სიკვდილია, არც საიქიო… არ შემიძლია, რაიმე მწამდეს საკუთარი თავის გარდა, იცი რას ნიშნავს იყო ღმერთი? ეს ამ ქვეყნად ერთადერთი ციხეა, რომელსაც ვერსად გაექცევი. ფრიოდი
J'ai apprécié sa vision de Dom Juan dans "la nuit de Valognes", trouvé trop construit et trop scolaire son évocation de Freud recevant un mystérieux visiteur et une leçon. Le monologue et la troisième pièce importent peu.